Historie

Pozoruhodným nálezem je objev církevní stavby s přilehlým pohřebištěm na katastrálním území Zarazic v trati „Kostelíky“. Nálezové okolnosti zaznamenal přímý účastník objevu – učitel Josef Homola. Každoročně byla vodou řeky Moravy zaplavována rozsáhlá území na pravém břehu. Povodňová voda však začala ohrožovat i obytná stavení v Zarazicích stojící na vyšším levém břehu. V letech 1900 až 1905 tu bylo zničeno v důsledku propadávání a sesouvání břehů jedenáct domů. Ohrožen byl navíc též provoz na hlavní silnici (dnes zvané Zarazická) mezi Veselím a Vnorovy. Proto připravovaná regulace řeky Moravy začala právě zde Nové řečiště, které zkrátilo říční meandr v trati „Kostelíky“ západně od Zarazic, bylo hloubeno v letech 1911 až 1914.

Když učitel J. Homola zjistil, že příští řečiště Moravy povede místy, kde již v roce 1906 nalezl základy větší budovy a osm lidských koster, požádal ministerstvo kultu a školství ve Vídni, aby sem vyslalo komisi. Ta měla případně zastavit další práce a toto místo důkladně prozkoumat. Na základě jeho dopisu vyslalo ministerstvo (centrální komise) pro zachování památek do Veselí Emanuela Šimka, který nález označil za staré pohanské pohřebiště. Do Vídně si s sebou odvezl nákres, na němž bylo vyznačeno místo nálezu i poloha popelnice, kterou právě před jeho zraky dělníci vykopali. Brzy nato přijel do Veselí profesor Josef Plaček z Olomouce, který si nález také prohlédl a v dopise z 27. října roku 1913 panu učiteli J. Homolovi sdělil, že se jedná o kostel.

Pozůstatky zděné stavby orientované delší osou přibližně ve směru západ – východ, relikty dalšího zdiva, několik desítek kostrových hrobů a dřevěné kůly byly odkryty ve vzdálenosti asi sto metrů jižně od železného nově postaveného mostu. Situace nebyla odborně dokumentována, ale dochoval se technický výkres (plán) uložený v muzeu města Veselí a terénní náčrt publikovaný J. Homolou. Zmínka o objevu je rovněž v zarazické kronice.

Na základě těchto podkladů lze objevenou situaci rekonstruovat následovně: v hloubce asi 0,8 – 1 m byly objeveny zbytky zdiva kostela. Jižní zeď lodi se dochovala jen v negativu mocném 0,1 – 0,25 m, který byl široký 1,5 – 2 m.

Podle nákresu se snad jednalo o kostel s polygonálním kněžištěm, jehož zdivo široké 1 m bylo zachyceno v hloubce 0,3 – 0,5 m. Délka kostela byla přinejmenším 23 m, přičemž jeho uzavření na západní straně nebylo zjištěno. Celková šířka kostela byla 8 m. Ve vzdálenosti 10,5 m jižně se objevily negativy zdi široké 1,5 – 2 m. Tato zeď, zjištěná v délce 23 m, je zřejmě pozůstatkem ohrazení hřbitova. Interpretace dvou kůlů v prostoru kněžiště je nejasná. Řady kůlů zjištěné v trase nového kanálu měly pravděpodobně zpevňovat břeh staršího řečiště Moravy.

Kolem kostela se nacházely v hloubce 0,5 – 0,7 m kostrové hroby orientované vesměs ve směru západ – východ. V prostoru kněžiště leželo pět hrobů běžné orientace. Podle údajů J. Homoly měli pohřbení ruce podél těla. Ve třech případech je na plánu u kostrového hrobu poznámka „obrác“, což snad mělo značit polohu na břiše. Skutečnost, že mezi pohřbenými byly i hroby dětí, naznačuje patrně poznámka „malá kostra“. Podle plánu se zdá, že plocha kostela a také plocha po obvodu až do vzdálenosti 4 – 6,5 m byla dlážděna. Na terénním náčrtu publikovaném J. Homolou je uvedeno, že hroby byly obloženy kamením.

Při výkopových pracích byly na hřbitově kolem kostela nalezeny různé předměty: malá bronzová korunka, železné rádlo, klíče, zámek, dubový kropáč, bronzový kotlík a zlatá mince. Výjimečné místo zaujímá mezi nimi kovový kříž s ukřižovaným Kristem. Údajně byl nalezen mimo areál kostela a hřbitova (avšak v jejich bezprostřední blízkosti) směrem na jihovýchod v bývalém řečišti Moravy (v hloubce asi 3 m). Je 31 cm vysoký a 20 cm široký.

Nálezce, jeden z dělníků, jej za dvanáct zlatých prodal J. Řezáčovi, vedoucímu inženýrovi regulačních prací. Tento kříž, který v roce 1931 J. Homola mylně prezentoval jako velkomoravský, byl později (a to již roku 1942 A. Zelnitiem) správně chronologicky zařazen do doby okolo roku 1200. Je tedy pozdně románský. V roce 1932 jej získala darem Moravská galerie v Brně. V současné době je tento kříž, opatřený inventárním číslem 12.071, vystaven ve stálých sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Brně.

I později (od roku 1925) zde nacházel J. Homola různé artefakty z pravěku (doba bronzová) a časné doby dějinné (doba římská, doba hradištní). V zarazické kronice je zmínka o nálezech keramiky vyrobené z materiálu s příměsí tuhy i keramiky točené na hrnčířském kruhu. Trať „Kostelíky“ se tak stala nejbohatší archeologickou lokalitou v Zarazicích.

Není jasné, ke kterému sídlišti kostel patřil, ani kdy vznikl a zanikl. Zřejmě byl součástí větší obce opuštěné v důsledku záplav. Zdá se, že souvisel s původními Zarazicemi, které ležely blíže k řece. Vzhledem ke změně vodního režimu ve 13. století byla obec přemístěna do vyšší polohy, kde stojí dodnes. Nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o kostel velkomoravského stáří, jak se svého času domníval J. Homola (naprosto neprávem jej dokonce ztotožňoval s metropolitním kostelem velkomoravským). Zcela mylná byla i jeho představa, že tu byl pohřben arcibiskup Metoděj, který zemřel v roce 885. Střízlivě lze interpretovat tuto církevní stavbu jako románský farní kostel patrně ze 13. století s kněžištěm a podélnou lodí bez věže.

Tradice, která se ve Veselí udržovala koncem 18. století a která posunovala vznik veselského kostela do dob cyrilometodějských, mohla by být ohlasem vzpomínek upínajících se k někdejší církevní stavbě na zarazických „Kostelíkách“. Tušení J. Homoly, že v Zarazicích existoval už v době velkomoravské „chrám“, mohlo mít historické jádro jedině v povědomí, že zarazický kostel byl starší než kostel veselský či vnorovský. Jeho snaha vidět v městě Veselí velkomoravský Velehrad však odsunula odborný zájem o zarazický kostel stranou.